Duben 2018

Ve chvílích temna

Středa v 12:34 | Madie |  Témata týdne
Není to tma, co vidím, když zavřu očí.
Jsou to stíny. Barvy. A zvuky.
Občas se za mýma očima odehrávají skutečně zajímavé věci, občas ani nemusím ty oči zavírat. Vytvářím příběhy ve své hlavě.
A když zavřu oči, tak se soustředím, dokážu zjistit odpověď na nějakou otázku či vyvolat vzpomínku.
Je snazší pustit po tváři slzy, když máte zavřené oči. Myslíte si, že vás nikdo nevidí.
Když zavřu oči, vidím ho, jak se na mě usmívá, on, moje dítě, moje vnouče. Jsem stará a přeji si šťastný život. Moje schránka je mladá, dvacetiletá a vypadá mladší, než by měla. Ale když zavřu oči, tak vidím tu pravdu. Tu krásu světa. Mého světa. A jsem stará. Cítím se tak a nevadí mi to. Jsem to já.
Protože chvíle temna jsou ve skutečnosti dny ve skutečném světě plném otevřených očí. Zírají na vás a nepřejí vám nic dobrého. Tak proč se s nimi zahazovat.
Mohla bych prostě zavřít oči a žít život podle svých měřítek.
Nikdo mě nechápe a chová se ke mně tak, jak si myslí, že je nejlepší. Ale mně není dvacet a to, co říkám, jsou lži, a to jak se tvářím, je maska, a to co cítím, je horší než vypadá.
Popelka zmizela. A já nejspíš také zmizím.
Mějte se tu fajn.

Uvězněna

10. dubna 2018 v 18:51 | Madie |  Témata týdne
Stalo se Vám někdy, že se Váš mozek a Vaše srdce chovaly naprosto iracionálně? Určitě ano. A stalo se Vám to někdy desetkrát během tří měsíců a pokaždé při té samé situaci?
Možná? No mně každopádně a řeknu Vám, není to nic příjemného. Po prvním třech případech to dopadne tak, že začnete absolutně pochybovat o zdravém úsudku, který jste si do teď vychvalovali. Je to jako být uvězněn mezi dvěma nepohyblivými skálami. A nemoci ven. V každém tom případě se Vám točí hlava a nevíte, co je pro Vás nejlepší. Neskutečné rozhodování. Zůstat či se pokusit odejít? Jistě, zůstat je jistě jednodušší, pro obě strany. Pro Vás i pro skály. A skály Vás prosí, abyste zůstali. A Vy po tom skutečně toužíte, protože o ně nechcete přijít.
Ale někdy takové vztahy přinášejí příliš velké oběti a Vy už se cítíte prázdní a jako by z Vás život všechno vyrval. Jste vyšťaveni, přesto chcete zůstat na místě přes veškerou bolest. A skály jsou Vám vděčné a slibují Vám, že budou vyšší a mohutnější a že se o ně budete moci opřít. A ono to skutečně začíná vypadat působivě a Vy získáte dojem, že vše bude lepší. A tady vítězí Cit, který Vás posílí naivitou. A Rozum si říká: "Pročpak se stále snažíš? Stojí to za ten pád, který bude následovat?"
A Cit Vám do druhého ouška šeptá: "Ano, ovšemže stojí. Bez skal bys byla sama. Byla bys volná a sama. A nikdo nechce být na světě sám."
A skály? Ty se prvních pár dní skutečně zdají jiné a lesklejší, ale přijde den, kdy se k Vám obrátí zády a nejsou tu pro Vás, jen jedna pro druhou. A Vy tam jen stojíte a jste uvězněni a jen sledujete skály růst, ale ne pro Vás.
Znáte ty anděly? Sedí Vám na rameni a šeptají sladká slova útěchy. A znáte toho Ďábla? Ten Vám nesedí na rameni. Stojí vedle Vás a dýchá Vám na krk.
Tak jak si získat skály natolik, abyste mohli žít ve spřízněném a dlouhém životě? A jak zničit toho Ďábla? Uvědomí si někdy skály, že tam u nich stojíte a neděláte nic jiného? Hladovíte a žízní trpíte, abyste mohli být s nimi? A oni Vás stále nechápou. Vás a Vaši nezměrnou lásku.
A jestli někdo pochopí tyhle moje bláboly, budu na něj hrdá a získá můj respekt.
Děkuji za pozornost.

Ulice Levandulová

6. dubna 2018 v 19:21 | Madie |  Témata týdne
Myslím, že bych měla levanduli prohlásit za svou nejoblíbenější květinu. Doteď jí byla skalnička hvozdík.
Ale tak nějak si uvědomuji, že mám levanduli úplně všude. V polštáři, v kalendáři, na polštáři jako obrázek, v čaji, v sirupu na spaní, v mýdle, dokonce v savo ubrouskách do kuchyně. Myju si s ní vlasy a tělo a před každým nalíčením použiju levandulovou vodu na omytí obličeje. Mám jí tu jako vonnou svíčku a umělý malý stromek. Ba co víc, mám jí vyobrazenou i na hrnci.
Takže ano, nejspíš bude oblíbenou květinou a rostlinou.
Jsem dokonce takový magor, že jsem si dnes jen tak pro radost vyhledala na mapách ulici s názvem Levandulová a hle, jedna je u mě ve městě. Rozhodli jsme se proto s přítelem, že tam okamžitě vyrazíme.
Řeknu Vám, přátelé, tak krásnou ulici si nedovedete představit. Lemovaly jí nové bílé dvojdomky, všechny stejné na chlup, až na stojící auta a květiny v oknech. Na druhé straně byly krásné novostavby, všechny v příjemných barvách. Všude byl klid, žádný městský hluk. Sekačka na trávu a děti hrající si na hřišti, to jsme slyšeli.
Chápete, jak je to vzácné, vidět děti vě školním věku, jak si hrají venku a ne na počítačích?
Tento milý malý krůček do neznáma mě nutí přemýšlet, nyní při západu slunce, že si snad udělám stejný výlet. A to hned. A budu přemýšlet a představovat si a zkusím vymyslet nějakou tu zápletku, kterou bych mohla ze své hlavy přepsat.
Mějte se, jdu se procházet.