Ve chvílích temna

Středa v 12:34 | Madie |  Témata týdne
Není to tma, co vidím, když zavřu očí.
Jsou to stíny. Barvy. A zvuky.
Občas se za mýma očima odehrávají skutečně zajímavé věci, občas ani nemusím ty oči zavírat. Vytvářím příběhy ve své hlavě.
A když zavřu oči, tak se soustředím, dokážu zjistit odpověď na nějakou otázku či vyvolat vzpomínku.
Je snazší pustit po tváři slzy, když máte zavřené oči. Myslíte si, že vás nikdo nevidí.
Když zavřu oči, vidím ho, jak se na mě usmívá, on, moje dítě, moje vnouče. Jsem stará a přeji si šťastný život. Moje schránka je mladá, dvacetiletá a vypadá mladší, než by měla. Ale když zavřu oči, tak vidím tu pravdu. Tu krásu světa. Mého světa. A jsem stará. Cítím se tak a nevadí mi to. Jsem to já.
Protože chvíle temna jsou ve skutečnosti dny ve skutečném světě plném otevřených očí. Zírají na vás a nepřejí vám nic dobrého. Tak proč se s nimi zahazovat.
Mohla bych prostě zavřít oči a žít život podle svých měřítek.
Nikdo mě nechápe a chová se ke mně tak, jak si myslí, že je nejlepší. Ale mně není dvacet a to, co říkám, jsou lži, a to jak se tvářím, je maska, a to co cítím, je horší než vypadá.
Popelka zmizela. A já nejspíš také zmizím.
Mějte se tu fajn.
 

Uvězněna

10. dubna 2018 v 18:51 | Madie |  Témata týdne
Stalo se Vám někdy, že se Váš mozek a Vaše srdce chovaly naprosto iracionálně? Určitě ano. A stalo se Vám to někdy desetkrát během tří měsíců a pokaždé při té samé situaci?
Možná? No mně každopádně a řeknu Vám, není to nic příjemného. Po prvním třech případech to dopadne tak, že začnete absolutně pochybovat o zdravém úsudku, který jste si do teď vychvalovali. Je to jako být uvězněn mezi dvěma nepohyblivými skálami. A nemoci ven. V každém tom případě se Vám točí hlava a nevíte, co je pro Vás nejlepší. Neskutečné rozhodování. Zůstat či se pokusit odejít? Jistě, zůstat je jistě jednodušší, pro obě strany. Pro Vás i pro skály. A skály Vás prosí, abyste zůstali. A Vy po tom skutečně toužíte, protože o ně nechcete přijít.
Ale někdy takové vztahy přinášejí příliš velké oběti a Vy už se cítíte prázdní a jako by z Vás život všechno vyrval. Jste vyšťaveni, přesto chcete zůstat na místě přes veškerou bolest. A skály jsou Vám vděčné a slibují Vám, že budou vyšší a mohutnější a že se o ně budete moci opřít. A ono to skutečně začíná vypadat působivě a Vy získáte dojem, že vše bude lepší. A tady vítězí Cit, který Vás posílí naivitou. A Rozum si říká: "Pročpak se stále snažíš? Stojí to za ten pád, který bude následovat?"
A Cit Vám do druhého ouška šeptá: "Ano, ovšemže stojí. Bez skal bys byla sama. Byla bys volná a sama. A nikdo nechce být na světě sám."
A skály? Ty se prvních pár dní skutečně zdají jiné a lesklejší, ale přijde den, kdy se k Vám obrátí zády a nejsou tu pro Vás, jen jedna pro druhou. A Vy tam jen stojíte a jste uvězněni a jen sledujete skály růst, ale ne pro Vás.
Znáte ty anděly? Sedí Vám na rameni a šeptají sladká slova útěchy. A znáte toho Ďábla? Ten Vám nesedí na rameni. Stojí vedle Vás a dýchá Vám na krk.
Tak jak si získat skály natolik, abyste mohli žít ve spřízněném a dlouhém životě? A jak zničit toho Ďábla? Uvědomí si někdy skály, že tam u nich stojíte a neděláte nic jiného? Hladovíte a žízní trpíte, abyste mohli být s nimi? A oni Vás stále nechápou. Vás a Vaši nezměrnou lásku.
A jestli někdo pochopí tyhle moje bláboly, budu na něj hrdá a získá můj respekt.
Děkuji za pozornost.

Ulice Levandulová

6. dubna 2018 v 19:21 | Madie |  Témata týdne
Myslím, že bych měla levanduli prohlásit za svou nejoblíbenější květinu. Doteď jí byla skalnička hvozdík.
Ale tak nějak si uvědomuji, že mám levanduli úplně všude. V polštáři, v kalendáři, na polštáři jako obrázek, v čaji, v sirupu na spaní, v mýdle, dokonce v savo ubrouskách do kuchyně. Myju si s ní vlasy a tělo a před každým nalíčením použiju levandulovou vodu na omytí obličeje. Mám jí tu jako vonnou svíčku a umělý malý stromek. Ba co víc, mám jí vyobrazenou i na hrnci.
Takže ano, nejspíš bude oblíbenou květinou a rostlinou.
Jsem dokonce takový magor, že jsem si dnes jen tak pro radost vyhledala na mapách ulici s názvem Levandulová a hle, jedna je u mě ve městě. Rozhodli jsme se proto s přítelem, že tam okamžitě vyrazíme.
Řeknu Vám, přátelé, tak krásnou ulici si nedovedete představit. Lemovaly jí nové bílé dvojdomky, všechny stejné na chlup, až na stojící auta a květiny v oknech. Na druhé straně byly krásné novostavby, všechny v příjemných barvách. Všude byl klid, žádný městský hluk. Sekačka na trávu a děti hrající si na hřišti, to jsme slyšeli.
Chápete, jak je to vzácné, vidět děti vě školním věku, jak si hrají venku a ne na počítačích?
Tento milý malý krůček do neznáma mě nutí přemýšlet, nyní při západu slunce, že si snad udělám stejný výlet. A to hned. A budu přemýšlet a představovat si a zkusím vymyslet nějakou tu zápletku, kterou bych mohla ze své hlavy přepsat.
Mějte se, jdu se procházet.
 


Milá babičko...

20. března 2018 v 22:35 | Madie |  Témata týdne
Milá babičko,
vím, že tuhle zprávu odkládám už dlouho, ale myslím, že dnes konečně přišel čas.
Je to už přes čtyři roky, co jsme se nemohli rozloučit a Ty jsi odešla. Vzpomínám, že byly zrovna vánoční prázdniny, pár dní po Štědrém dnu. Tehdy to zasáhlo moje srdce. Ale ne protože bys odešla z mého každodenního života. To ne.
A myslím, že víš, na co narážím. Nebyla jsem s Tebou. Byla jsem malá a hloupá.
Bývala si učitelka, což v tobě zanechalo stopy a já, jako malá školačka plná rebelie, jsem některé Tvé dopisy shledávala zlými a popudlivými. Až jednou, tuším, že by mi bylo dvanáct, jsem se rozhodla, že už ti psát nebudu, protože si mi v jednom dopise napsala tolik "ošklivých" (pravdivých) věcí, jako třeba, že je rozumější mít kočku než psa a že jsem přeci české národnosti, tak proč mám z češtiny trojku.
Babičko, milovaná babičko. Moc mě mrzí, že jsem to tehdy ještě neviděla a utnula s Tebou kontakt. Moc mě mrzí, že jsem tě slyšela, až z tátova telefonu, když si ležela v nemocnici po první mrtvici. Pár dní před Tvojí smrtí.
Vím, že bys na mě dnes byla pyšná. Na konci deváté třídy jsem měla samé jedničky a učitelka na češtinu byla pro mne úžasným člověkem, který mě spoustu naučil. Potěšilo by tě, že jsem excelovala v češtině i na střední.
Dokonce jsem i pár let kouřila, to jsem měla ale od mamky, ne od Tebe. Byla bys ráda, ostatně, tos byla, říkala jsem Ti to do telefonu, že jsem studovala na knihovnici.
Dnes, drahá babičko, neustále vzpomínám na tu Tvou větu: "Nejlepší přítel je dobrá knížka."
Stojím na vlastních nohách a spoléhám se jen a jen na sebe. Nemám přátele, ale mám knihovnu (vlastnoručně postavenou) plnou knížek. Mám přítele, se kterým jsme si prožili hodně trápení, ale nevzdáváme to.
A miluju kočky, babičko. A píšu knihu, věřila bys?
A myslím, že jsem inteligentní. Tys mě přeci tolikrát pobízela, ať si o sobě nemyslím jen to nejhorší.
Moc mi chybíš, babičko a chtěla bych Ti tohle všechno říct a plakat ti do svetru o svých špatných dnech, abys mi mohla říct, že nesmím ničeho litovat.
Chybíš mi a tátovi taky.
Ale zvládneme to. Jsme přeci Tvá krev.
Sbohem.
Tvá vnučka

Myers-Briggsův test osobnosti

14. března 2018 v 18:48 | Madie |  Ze života
V poslední době jsem se hodně zaměřila na rozdělení osobností na 16 typů podle Myers-Briggsova škatulkování.
Test Vás rozdělí podle jistých kritérií a přidělí Vám čtyři písmena. Například, první písmeno bude buď I nebo E, podle toho jestli jste introvertní či extrovertní typ.
Vsadím se, že mnozí z Vás už si ten test dělalo, přesto sem přiložím odkaz, kde si test můžete udělat.
Zajímají mě Vaše výsledky, tak mi je pište do komentářů.
Můžeme o tom poté diskutovat.
Test najdete tady.

Moje paměť je mistr, ale ničí mi život

12. března 2018 v 14:07 | Madie |  Témata týdne
Už dlouho si říkám, že nechápu, proč zrovna já mám tak úžasnou dlouhodobou paměť. Vím už dlouho, že mám paměť na čísla. Pamatuji si telefonní číslo kamarádky ze základky.
Nedávno jsem se někde dočetla, že za vzpomínání a dlouhodobé zapamatování může část mozku zvaná prefrontální kortex. Kdybych měla možnost a kdyby to doktoři povolili a udělali mi magnetickou rezonanci hlavy, jistě by potvrdili, že je velký. Už spoustu mých blízkých mi tvrdilo, že mám šílenou paměť. Oproti mému příteli, který nemá moc dobrou krátkodobou ani dlouhodobou, je moje paměť přímo nadpozemská. Často nám to dělá problémy. Netvrdím, že si pamatuji vše, protože pokud se na něco nesoustředím a nezasáhne mě to, nemám tendenci na to v pozdějších chvílích myslet, ano, tak zapomínám.
Často se mi stává dokonce to, že si nějakou věc z minulosti vybavím jen čistě proto, že o něčem podobném mluvím. Ale není to, jako bych si vzpomněla, že se něco takového stalo, vybavím si to tak moc, že vidím barvy a vím, co ti lidé říkali a na jakém místě jsme zrovna stáli.
Život je pak složitý. Těžko se zapomínají křivdy, což znamená, že mám velké nesnáze v odpouštění. Občas si přeju na něco zapomenout, ale čím víc na tu událost myslím, tím víc se mi zapisuje do paměti.
Nepamatuji si ze své hlavy nic, co bylo před sedmým rokem mého života. Všechny vzpomínky v mém brzkém dětství obstarávají fotky. Období života, která mi nijak nezměnila chápání nebo názory, jsou taktéž skoro mrtvá. Nemyslím na ně.
Ale když jsem se rozešla s bývalým, vrátila jsem se k němu dvakrát. A víte proč? Byl všude kolem mě. Ale nebyli jsme spolu tak dlouho. Upřímně, skoro jsem ho za ten vztah neviděla. Ale moje city byly natolik velké, a moje bolest byla až tak silná, že mi ho všechno všude připomínalo. Víte, už je to přes dva roky, co s ním absolutně nejsem v kontaktu a stále mám problém s některými věcmi, které on měl třeba rád nebo co jsme dělali spolu. A to miluji úplně jiného člověka, tak nesmírně, že byste si mysleli, že moje nynější city na míle daleko přehluší vzpomínky na špatnou minulost. Ne.
A to není jediný člověk, kterého jen tak nevymažu. Je jich víc. Všichni mi nějak změnili život. Vím, že to se stává hodně lidem, že nezapomenou. Ale vím, že jsem se přes svojí minulost už přenesla. Vzpomínky mě ale pořád drží.
A nemusí jít ani o minulost. Můj přítel udělal dost hovadin. Už je nedělá a odčinil to tisíckrát. Přesto mi přijde, že jsem upnutá na všechno to zlé, co se nám dřív dělo. Věřím mu a přesto mi dělá problém mu občas uvěřit. Pamatuji si věci, které si on absolutně není schopný vybavit. Je to velká překážka a snažím se s tím naučit žít, ale je to těžké, když si vybavuji i chvíle, které by nemuseli být nijak důležité a závažné, ale jsou, protože mi přijde jako by se staly před týdnem.
Od svých sedmi let si pamatuji všechny silné i méně silné vzpomínky. Je možné, že tehdy to něco spustilo.
Moje paměť mi překáží. Ničí můj každodenní život. Ztrácím kvůli ní přátele.
Cokoliv vyprávím jednou, podruhé vyprávím úplně stejně, i ve stejné tónině.
Neřeknu vám, kdy se ta věc stala, vím ale přesně, jak se stala.
Je to normální?

Maska? A pro zbabělce?

11. března 2018 v 9:36 | Madie |  Témata týdne
Krásné dobré ráno,
dnes jsem se probudila plná energie. Dala jsem si ranní posilování, vyčistila zoubky a tak mě tak napadá, co napsat článek na to úžasné téma, na které jsem doteď neměla tu správnou skvělou náladu. Tak jí pojďme zničit!

Práce v obchodě se šperky aneb Jak se dostat do policejního auta

1. března 2018 v 22:55 | Madie |  Témata týdne
Víte... v mé práci je to jednoduché. Jsem tam krátce a už mám směny o samotě. V takových případech, pokud mám všechnu práci hotovou, vezmu tužku, blok a kreslím nebo píšu. Mohla bych si i číst, ale vzhledem ke svému (snad) dočasnému zádrhelu v knize, kterou píšu, se snažím jen tak si do bloku psát nápady a občasné povídky.
Dnešek byl náročný. Odpolední směny většinou bývají náročnější. Srovnat všechny vystavené prstýnky mi trvalo asi dvě hodiny. Přišly tři krabice plné zboží, které jsem musela vybalit a naskladnit. A do toho ty lidi, furt chtěli obsluhovat a pomáhat a bylo jich na čtvrtek až moc.
A pak, v půl osmé, vypadl v nákupním centru proud... A co se nestalo. Do obchodu mi vlítli lidi, které jsem přes veškerou svou snahu nepřesvědčila, aby přišli déle. Ve tmě hlídat, jestli někdo nekrade, jde opravdu těžce. Měla jsem tam nějakou slečnu, vypadala podezřele, ale nemohla jsem jí kvůli proudu a ostatním lidem věnovat plnou pozornost.
Když odešla, už jsem to neřešila. Ve spěchu jsem dodělala poslední úklid a uzavřela směnu na počítači. Vypla jsem světla a už už chtěla odcházet, když v tom... no hádejte, kdo mě přišel navštívit? Pan policista.
Našli prý nějakou zlodějku, jak krade oblečení a prý u ní našli i jedny naušnice od nás, ukázal mi fotku a já mu to potvrdila. Pak přišel i s kolegou a s tou holkou, samozřejmě, že to byla ta, na kterou jsem nemohla dávat pozor. Popotahovala. Nemá krást. Něco jsem s nimi pořešila, dala jim svoje číslo, a když odešli, vyrazila jsem na pozdější trolejbus.
Dojela jsem do cílové zastávky a začala volat s přítelem a helemese kdo to volá? Pan policista.
Že prý ty naušnice potřebují jako důkazný materiál a kdeže jsem, a já že už na cestě domů a oni, kde by mě jako mohli nabrat, že by je potřebovali, tak jestli by mi nevadilo, že bych se tam s nima ještě zastavila.... Idioti.
Tak jsem v zimě a mrazu čekala, než se pro mě uráčili přijet a odvezli mě zpět k obchodu pro blbý naušnice a pak zpátky domů. A teď jsem tady, doma, rozhořčená a furt zmrzlá...
Asi se to moc k tématu nehodí, ale nemůžu za to, dnešek byl prostě zajímavý a musím se s Vámi podělit.
Dobrou noc a dobrou chuť.

Je mi dvacet nebo šedesát?

23. února 2018 v 17:12 | Madie |  Témata týdne
Víte...občas se mi stane, že se cítím staře, opravdu staře, třeba když mi zakřupou kolena, že to jde slyšet i za roh, nebo když řeknu něco jako "ach, ta dnešní mládež...". Také, občas, mi přijde, že moje inteligence není jako u dvacetiletého člověka, ani že můj rozum takový není, ani zkušenosti a rozhodování.
Mám třicetiletou kamarádku, vlastně většina mých "kamarádek" je starší než dvacetpět let. A proto mě celkem děsí, že můžu s klidem prohlásit, že jsem rozumnější než oni, a že mě nezajímají párty a chlastání.
Nejsem jako moji vrstevníci, vlastně lidi pod 22 let mi přijdou mírně ješitní a nestálí a spousta dalších adjektiv, co Vás zrovna napadnou a dají se přirovnat k teenagerům a mladistvým. Všichni neustále přidávají fotky do svých příběhů na instagramu a mají ty podivné hlášky, které nechápu, a furt se podvádějí a chodí na párty a zkouší drogy a bla bla bla. Víte, co myslím.
Jsem ten typ člověka, co rád v klidu sedí doma s knížkou a čajem, nebo sleduje staré seriály jako je House.
Když jsem pracovala mezi kabelkami a botami, hodně mých starších kolegyň mi říkávalo, že vybírám věci na babky.
A když mi doktorka řekla, jak je zvláštní, že jsem prodělala nemoc, kterou mívají většinou lidé 50+ a na psychiatrii řekli, že přemýšlím jako šedesátiletá žena, začala jsem uvažovat, že jsem asi vážně hodně odlišný člověk.
Jen teď netuším, jestli je to dobře nebo špatně.
Takže závěr z tohoto článku je, že možná může člověk vypadat mladě a nezkušeně, ale nikdy nevíte, jak se chová, když je sám a jak se cítí uvnitř.

A teď něco jiného. Nechce se mi to psát do dalšího článku.
Konečně jsem začala psát, lidičky, ano, už mám pár odstavců. Mámě i tátovi se to líbí. Můj přítel také nemohl najít nic, co by mohl zkritizovat. Narozdíl od jeho sestry. Třeba sem po velmi dlouhém uvažování přiložím první kapitolu, ale nic není jisté, takže si nedělejte plané naděje.
A nastoupila jsem do nové práce, dnes jsem tam byla potřetí a je to fajn. Klidné a nenáročné. Prostě fajn. A když nechodí lidi, můžu si úplně v klidu psát návrhy do svého sešitu, aniž by mi někdo vynadal.
A protože mě zajímá jeden poslední a velice důležitý názor na začátek mé knihy, Popelko, zde přidávám svůj "speciální" email, na který mi můžeš napsat. A aby to bylo ještě lepší, když se mnou budete chtít poklábosit nebo něco probrat, kdokoliv a cokoliv, můžete mi taky napsat.
Tak tu je: powerxdepression@seznam.cz

Slibovaná návštěva u kamaráda Mudra

19. února 2018 v 10:57 | Madie |  Ze života
Tento článek píšu jen proto, že si ho přála drahá Popelka.

Takže... má dnešní návštěva u psychiatra byla nejspíš zbytečná. Mám lehkou depresi, kterou jsem si začala léčit sama od sebe, což mi bylo uznáno jako úspěch. Nebyla mi doporučena žádná medikace, bylo mi řečeno všechno, co už vím.
Ale jak jsem doufala, dala mi kontakt na dva psychoterapeuty, které hradí moje pojišťovna.
A taky půjdu k psychologovi na několikahodinnové osobnostní testy, na to se hrozně těším, a pak určitě přidám detailní článek o tom, jak to probíhá. Jsem neskutečně zvědavá.
Každopádně moje problémy a trápení vyřeším až u psychoterapeuta. Čekala jsem od toho víc a předpokládám, že ty také, Popelko. Za to se ti omlouvám, každopádně, články na téma "Psychomudrové a já" budu přidávat dál.
Ta psychiatrička byla moc fajn. A bylo vtipné, když uprostřed sezení vyskočila s omluvou, že musí hrozně čůrat, že se jí chtělo, už když jsem přišla.
A ráda bych na tebe měla nějaký kontakt, Popelko, zajímáš mě a myslím si, že bychom si mohly navzájem dost pomáhat. Tak kdybys měla zájem, nějak se domluvíme. :)

Kam dál