Je mi dvacet nebo šedesát?

Včera v 17:12 | Madie |  Témata týdne
Víte...občas se mi stane, že se cítím staře, opravdu staře, třeba když mi zakřupou kolena, že to jde slyšet i za roh, nebo když řeknu něco jako "ach, ta dnešní mládež...". Také, občas, mi přijde, že moje inteligence není jako u dvacetiletého člověka, ani že můj rozum takový není, ani zkušenosti a rozhodování.
Mám třicetiletou kamarádku, vlastně většina mých "kamarádek" je starší než dvacetpět let. A proto mě celkem děsí, že můžu s klidem prohlásit, že jsem rozumnější než oni, a že mě nezajímají párty a chlastání.
Nejsem jako moji vrstevníci, vlastně lidi pod 22 let mi přijdou mírně ješitní a nestálí a spousta dalších adjektiv, co Vás zrovna napadnou a dají se přirovnat k teenagerům a mladistvým. Všichni neustále přidávají fotky do svých příběhů na instagramu a mají ty podivné hlášky, které nechápu, a furt se podvádějí a chodí na párty a zkouší drogy a bla bla bla. Víte, co myslím.
Jsem ten typ člověka, co rád v klidu sedí doma s knížkou a čajem, nebo sleduje staré seriály jako je House.
Když jsem pracovala mezi kabelkami a botami, hodně mých starších kolegyň mi říkávalo, že vybírám věci na babky.
A když mi doktorka řekla, jak je zvláštní, že jsem prodělala nemoc, kterou mívají většinou lidé 50+ a na psychiatrii řekli, že přemýšlím jako šedesátiletá žena, začala jsem uvažovat, že jsem asi vážně hodně odlišný člověk.
Jen teď netuším, jestli je to dobře nebo špatně.
Takže závěr z tohoto článku je, že možná může člověk vypadat mladě a nezkušeně, ale nikdy nevíte, jak se chová, když je sám a jak se cítí uvnitř.

A teď něco jiného. Nechce se mi to psát do dalšího článku.
Konečně jsem začala psát, lidičky, ano, už mám pár odstavců. Mámě i tátovi se to líbí. Můj přítel také nemohl najít nic, co by mohl zkritizovat. Narozdíl od jeho sestry. Třeba sem po velmi dlouhém uvažování přiložím první kapitolu, ale nic není jisté, takže si nedělejte plané naděje.
A nastoupila jsem do nové práce, dnes jsem tam byla potřetí a je to fajn. Klidné a nenáročné. Prostě fajn. A když nechodí lidi, můžu si úplně v klidu psát návrhy do svého sešitu, aniž by mi někdo vynadal.
A protože mě zajímá jeden poslední a velice důležitý názor na začátek mé knihy, Popelko, zde přidávám svůj "speciální" email, na který mi můžeš napsat. A aby to bylo ještě lepší, když se mnou budete chtít poklábosit nebo něco probrat, kdokoliv a cokoliv, můžete mi taky napsat.
Tak tu je: powerxdepression@seznam.cz
 

Slibovaná návštěva u kamaráda Mudra

Pondělí v 10:57 | Madie |  Ze života
Tento článek píšu jen proto, že si ho přála drahá Popelka.

Takže... má dnešní návštěva u psychiatra byla nejspíš zbytečná. Mám lehkou depresi, kterou jsem si začala léčit sama od sebe, což mi bylo uznáno jako úspěch. Nebyla mi doporučena žádná medikace, bylo mi řečeno všechno, co už vím.
Ale jak jsem doufala, dala mi kontakt na dva psychoterapeuty, které hradí moje pojišťovna.
A taky půjdu k psychologovi na několikahodinnové osobnostní testy, na to se hrozně těším, a pak určitě přidám detailní článek o tom, jak to probíhá. Jsem neskutečně zvědavá.
Každopádně moje problémy a trápení vyřeším až u psychoterapeuta. Čekala jsem od toho víc a předpokládám, že ty také, Popelko. Za to se ti omlouvám, každopádně, články na téma "Psychomudrové a já" budu přidávat dál.
Ta psychiatrička byla moc fajn. A bylo vtipné, když uprostřed sezení vyskočila s omluvou, že musí hrozně čůrat, že se jí chtělo, už když jsem přišla.
A ráda bych na tebe měla nějaký kontakt, Popelko, zajímáš mě a myslím si, že bychom si mohly navzájem dost pomáhat. Tak kdybys měla zájem, nějak se domluvíme. :)

Energie? Tak tu nemívám... Ale...

14. února 2018 v 22:47 | Madie |  Témata týdne
Chtěla bych, aby tento článek zasáhl srdce všech, kteří mívají, stejně jako já, pocity temna, prázdna a samoty.

Víte... Před několika málo dny, zrovna o volném víkendu, který měl být plný odpočinku, se začaly opět dít špatné věci a ošklivé a zoufalé myšlenky na mě přicházely ze všech stran. Toužila jsem to vzdát. Říkala jsem si, jak by svět byl jednodušší, kdybych prostě neexistovala. Nic by mě netrápilo ani nebolelo, nemusela bych se starat o to, jestli zraním něčí city. Tak lehké... Prostě to vzdát.
 


Novinky a novinky...změna k lepšímu, že by?

11. února 2018 v 21:24 | Madie |  Ze života
Víte...myslím si, že by Blog.cz mohl zavést spíš Témata týdne. Mohly by být vždycky aspoň tři na týden a buď bychom napsali články na všechny, nebo bychom si mohli vybrat. Nechce jim to někdo navrhnout?
Každopádně, tento článek nebude nijak zdlouhavý, jen Vám chci s potěšením oznámit, že BUDU MÍT NOVOU PRÁCI. Jo, je to oficiální. 21. února nastupuji do práce, ve které se s nějvětší pravděpodobností přestanu stresovat. Doufám, že to vyjde a bude to konečně práce, ve které mi nebude každý den na nic.
Jo a jen tak mimochodem... to sezení s odborníkem je vážně potřeba.
Včera jsem myslela, že to nezvládnu a mám podivné sny o vlacích, už několik let, a možná mi dnes v noci začaly dávat smysl.
Zdálo se Vám někdy o vlacích? O tom, že Vám ujely nebo jste zapomněli vystoupit? Nebo stojíte na nádraží a žádný vlak nepřijíždí? Je to vskutku zajímavé.
Až budu mít větší komunitu fanoušků (jste fakt super, že mi komentujete příspěvky, ani jsem to nečekala), prohlašuji, že budu mít vlastní témata. A kdo bude chtít napsat na to téma článek, bude mi pak házet odkazy pod konkrétní článek o zahájení konkrétního tématu. Budu si je všechny číst a komentovat. A třeba tak získám inspiraci.

Ještě jednou děkuji za váš zájem.

Ehm, ehm, ehm... Poradíte mi?

7. února 2018 v 23:19 | Madie |  Ze života
Víte... jak jsem tady párkrát napsala. Mým snem je napsat knihu. A když tak koukám, jak Vás mé články zaujaly a snažíte se mi pomoc, napadla mě jedna věc.
Mohli byste mi pomoct v jedné takové velice důležité věci. Noční můrou každého spisovatele je blok. A ten já mám od svého nešťastného anime období. Psávala jsem dost povídek a dost se mi líbily (Nevím, jestli je slovo "psávala" gramaticky správně), ale jednu povídku mi pak zkritizovali, dost ošklivě. A navíc, jak už jsem řekla, to období zrovna dobře nedopadlo. Tak jsem s psaním sekla.

Jak mám žít svůj život, když mi všechno podráží nohy?

7. února 2018 v 13:06 | Madie |  Témata týdne
Víte...dříve jsem také měla blog, je to už podstatně dlouhá doba, a tak skvělá témata týdne tehdy skutečně nebyla. Je to tu teď nějak více filosofické a poetické.
Abych tedy začala. Tohle téma se mě týká více než jsem sama ochotná přiznat. Teď to přiznám, nerada.
Můžete poslouchat nebo nemusíte, je to na Vás. Možná byste si k tomu měli pustit Man Of The Woods od JTho, píšu to při ní. Ale tenhle článek skutečně nebude tak uvolňující a radostný jako je ta píseň.

První ovesná kaše a meduňkový čaj po ránu aneb Když se jedno ráno snažím žít zdravě

2. února 2018 v 9:37 | Madie |  Ze života
Víte... jsou tací lidé, kteří žijou proto, aby jedli a pili zdravě, dostatečně cvičili i spali. A pak jsem tu já.
Kvůli mým dvanáctihodinovým směnám v práci skoro nejím, většinou nesnídám, i když mám volno a pohyb? Tak maximálně chodím po obchodě, občas běžím, když se nám rozpípají brány.
Trávím svůj volný čas na počítači hraním simíků nebo čtením v pohodlné posteli. Dá se říct, že jediná fyzická aktivita, která způsobuje, že moje svaly stále nezakrněly, je sex. A ten taky nemám denně, takže můžu s klidem prohlásit, že moje svaly mají pré.
Dnes ráno, po noci strávené s mým miláčkem, kdy jsem se konečně po jeho boku aspoň trochu vyspala (dělá mi problém usnout vedle člověka, nestává se to moc často, abyste si nemysleli, že jsme celou noc... projezdili), jsem se probudila plná energie a dostala chuť na ovesnou kaši. Včera jsem byla v knihkupectví a v jedné knize o dietách jsem se dočetla, že je dobré dát si meduňkový čaj ke snídani, a díky k mým dřívějším problémům se spaním mám doma meduňkového čaje zásoby.
Takže moji milí lidé, dnešní ráno je skutečně zdravé. Jak dlouho to asi vydrží?

Falešné naděje nebo skutečné sliby? Jak to rozeznám?

30. ledna 2018 v 10:23 | Madie |  Témata týdne
Dříve jsem mívala období, kdy jsem prohlašovala, že naděje je zlo. Že jí nesnáším a nemám ráda, když se mi jí někdo snaží dávat. Jistý člověk měl stejný názor. A ten člověk byl zrovna onou osobou, která mi ty naděje dávala nejvíc.
Později, poté co jsem mu věřila na stotisíckrát, jsem zjistila, že všechna jeho slova a naděje byla falešná.
Zapřísáhla jsem se, že do konce svého života už nikomu neuvěřím. Byla to hloupá, neskutečně hloupá přísaha, kterou jsem samozřejmě porušila pár měsíců na to.
To mě ale dostává k tomu, na co jsem se ptala v titulku.

Bojím se? Ne. Jsem vyděšená.

28. ledna 2018 v 15:58 | Madie |  Témata týdne
Hádám, že moc lidí tohle stejně číst nebude a já potřebuji jen psát.
Nezáleží mi na tom, kdo to bude číst a co si o tom bude myslet. Názory jsou Vaše a já mám ty své.
Tenhle blog jsem založila proto, abych se vypsala ze své deprese a je jen na Vás, jestli mi budete chtít pomoci nebo se jen budete vysmívat mé "hypochondrii".
Takže... skvělé téma týdne na začátek blogu. Obzvlášť, když ho píšu já. To mi teda věřte.

Kam dál